Po MČR na klasice následovala krátká pauza od orienťáku, nikoliv však od běhání. Mezi mapováním, procházením lesa a všelijakými jinými přípravami na oblasťák v Mrsklesích, na který se ještě stále můžete přihlásit, jsem si střihl také 2 závody série Run-up v běhu do schodů v Olomouci. Nezdá se to, ale vyběhnout 18 pater naplno není žádná prdel. Nejlepší čas v pátečním závodě zaběhl Tomáš Čelko, který je známý např. jako 7. nejlepší v podobném výběhu na o něco vyšší Empire state building. Na trati tvořené 200m náběhem a následně 420 schody dosáhl pěkného času 1:48 a mně nadělil 20 vteřin. V sobotu jsem si od mapování odskočil na tradiční Běh s klokanem, který jsem šel jako trénink na Bobr cup v celkem slušném pohodovém tempu. Díky tomu, že vedoucí závodník zabloudil, doběhl jsem si nakonec pro 2. místo kousek za prvním. Hned další den se běžel další závod série Run-up v Olomouci - tentokrát MČR. Konkurence byla slabší a můj výkon stejně bídný jak v pátek, což stačilo na 14. místo.
Týden na to se konal slavný extrémní závod štafet Bobr cup, a když se objevila nabídka běžet, nešlo odmítnout. Čekala na mě tedy úvodní patnáctka, která je sice plochá (kromě kopečků v zadní části), ale i tak je celkem pěkná. Obsahuje totiž 5 brodů řeky Moravy, z nichž 3 jsou podle počasí minimálně po pás. Letos vše ztěžovalo ještě velké vedro, které ubíralo hodně sil. To se také negativně podepsalo na mém výkonu, který zůstal lehce za očekáváním. Další členové naší štafety Dave a Martináč se statečně prali se svými úseky (MTB a kajak), což v konečném důsledku přineslo 109. místo v konkurenci 300 štafet.
A konečně je tu vrchol sezóny - MČR štafet. Přestože už zdravotně zdecimovaný Vojcek 4 měsíce kvůli zranění pořádně netrénuje dosáhli jsme pěkného 5. místa v konkurenci 49. štafet, některých dokonce s mezinárodním složením. Už to bylo řečeno několikrát, ale naše umístění z mčr štafet (kromě roku, kdy jsem běžel se střevní chřipkou) jsou 7., 6. a 5. místo. Takže je vám asi jasné, jak to dopadne za pár let. Velmi dobře se Severka Šumperk ukázala také v nedělním závodu družstev. V nabité konkurenci jsme dokázali porazit hned několik konkurenčních týmů. Štafetu Luhačovic jsme si dokonce přímo vychutnali, což ovšem není vůbec žádné překvapení. Bylo z toho 14. místo. První desítka příští rok se ale už teď otřásá velmi silně, což někteří zřejmě pocítili už při cestě z centra závodu na parkoviště.

Po zkušenostech z šampionátů na klasice z minulých let jsem do semifinále nastoupil s jasnou taktikou - běžet na pohodu a bez chyb. Postoupit do áčka by totiž neměl být problém. V této taktice mě jen utvrdil zkušeňák Jedla, který startoval stejně se mnou a na trati jsem ho několikrát viděl. Ten přece ví, jak si postup pohlídat. Občerstvil jsem se na občerstvovačce, pohoda, není kam spěchat. Dlouhý postup jsem měl naplánovaný rovně, ale flexibilně jsem se rozhodl pošetřit síly a poslední hřbet jsem oběhl. Dobíhal jsem do cíle celkem spokojený. Na mezičasech mi ale vyjelo umístění 7. z 9. Doprdele, tak tohle je v ....! Za mnou ještě startovalo 25 závodníků. Pomalu jsem se začal smiřovat s tím, že budu odpočatej na finále C. Měl jsem však neuvěřitelné štěstí. Hodinu jsem vydržel na 8. místě, z něhož jsem také postoupil do finále A.
V neděli to bylo o něčem jiném. Hlavním úkolem bylo doběhnout, protože parametry tratě vzbuzovaly respekt. Naštěstí byla zima a celý den pršelo, tak to nakonec bylo celkem v pohodě. Běželo se mi líp než jsem čekal, avšak udělal jsem několik mapových chyb, za které by se i čtrnáctky měly stydět. V těžší pasáži jsem se snažil dávat pozor, ale tu lehčí jsem podcenil a tvrdě zaplatil minutami. To znamenalo 24. místo, 18 minut za skvěle běžícím Kodym. Mapy s postupy z obou závodů naleznete již brzy tady.
Zatímco si ostatní po klasice stále ještě lížou rány, Lenochobřan už pokračuje v tréninku. Svůj první trénink po nějaké době absolvovala znovuobnovená tréninková skupina Hanec a je třeba konstatovat, že úspěšně. Velmi náročný trénink (pro ostatní smrtelníky) čekal na nově posílenou skupinu Pan Marvič. Nový člen skupiny Panchy ještě evidentně nebyl zvyklý na takovou zátěž a už po 5 minutách rychlejšího tempa blil (viz 15 vteřinové zastavení během tréninku). Ostatně není se čemu divit, více než 3600m převýšení už při rozklusu nezvládne každý. Zbytek tréninku tak absolvovala už jen skupina Marvič. Těšte se, Lenochobřan ještě zdaleka neřekl poslední slovo.

Už za měsíc, tedy 15. řijna, se v Mrsklesích u Olomouce koná prestižní závod zařazený do žebříčku Hanácké oblasti. Pořadatelský tým připravuje klasickou trať v unikátním terénu okrajové části vojenského újezdu Libavá. Stránky závodu naleznete tady.

Všichni jste srdečně zváni!

Hned začátkem září se v Boskovicích a okolí konaly 3 významn závody - MČR ve sprintu a 2 závody zařazené do Českého poháru. V poslední době, kdy bylo na programu mapování a jiné věci, jsem tréninku nevěnoval tolik energie, a tak jsem do Boskovic odjížděl s nulovými ambicemi. Z nikterak zázračné běžecké formy se mi podařilo vytřískat parádní 8. místo na sprintu, křeče a žakýtek na klasice a vítězství v poháru elity na krátké. Takže spokojenost maximální.
Samotný závod ve sprintu byl po pořadatelské stránce velmi povedený. Před startem si závodníci mohli užívat nejluxusnější karantény, co jsem kdy zažil - na zámku, s občerstvením, televizí a velkou plochou na rozcvičení. Vůbec nevadilo, že pro některé kategorie byla dlouhá. Naopak, mohla být ještě delší, protože mně se do závodu moc nechtělo. To jsem totiž netušil, že sprint bude tak pěkný. U některých voleb postupů si člověk ani po závodě nebyl jistý, zda zvolil správnou variantu, a musel si počkat až na srovnání mezičasů.
Už den poté se centrum dění přesunulo do Melkova, kde byla připravená velmi náročná klasika. Terén byl typický moravský, tratě měli několik voleb, ale mohlo jich být daleko víc. O výsledku v závodě tedy rozhodovala především fyzická kondice, která u mě bohužel pokulhávala. Ještě ve 2/3 závodu (na 10. kontrole) to vypadalo celkem nadějně, že bych se mohl dostat pod 100 minut, ale následná chyba v místě, kde to od návštěvy mapaře hodně povyrostlo, hodně nahlodala uvadající morálku. Nedlouho poté jsem, aby toho nebylo málo, dostal křeče, že mi i Flaška utekl. A bylo vymalováno - výsledný čas 106 minut. Pro vítězství si doklusal Olaf, totálně z formy, za 91.
Program vyvrcholil v neděli krátkou tratí. Někteří reprezentanti odjeli na soustředění a dobře udělali:). Při tomto závodě jsem zúročil své dlouholeté zkušennosti s "hlubočským" typem terénu. Tak jako Thierry ví, jak se pohybovat v téměř neběhatelném terénu La Revard, při tomto závodě bylo potřeba mít dobrý cit pro bujnou vegetaci. Navíc jsem měl i trošičku štěstíčka v mém pozdějším startovním čase, takže v některých místech jsem mohl využít vyšlapaných cestiček v trávě. Dříve startujícím závodníkům jsem dal šanci na 18. kontrole. Kousek před ní jsem potkal Máru a ten mě vyvedl z koncentrace a zaváhání na 50 vteřin bylo na světě. I přesto tento výkon stačil na první místo. Takže paráda. Nyní zbývá měsíc do vrcholu sezóny - MČR štafet. A terén by mohl být celkem podobný, takže uvidíme...:)

Béčkové závody ve vzrostlých porostech na Kosíři? Tam se nedá nepřijet! Ve čtvrtek před závodem jsem poladil s Pečim na tenise, což je záruka skvělé formičky. A takyže byla. Jedinou velkou chybu jsem udělal na 13. Říkejte mi sýček, ale tam to nesedělo. Jinak jen drobná zaváhání a fyzicky to šlo, takže vítězství na middlu o 4 minuty!
O tomto víkendu se v okolí Olomouce konaly 2 významné cyklistické akce. První z nich byl MTBO závod s volným pořadím kontrol v Radíkově, kterého jsem se taky zúčastnil. Přihlásil jsem se do kategorie OPEN long, která je druhá nejdelší po elitě. 24,5 km na kole...co to je? řekl jsem si před závodem. Neměl jsem sice mapník, ale zato jsem vymyslel geniální taktiku. Jede se to v domácím lese, kde mám proběhanou každou pěšinu, takže mrknu do mapy a objedu to celý po paměti... Už cestou na první kontrolu se ukázalo, že tento plán má drobné trhliny. Po chvíli jsem začal tušit, že jedu špatnou cestou, ale nechtěl jsem ztrácet cenné vteřinky otáčením, tak jsem jel dál s tím, že to někde projedu. Zanedlouho mě však přivítal bujný porost kopřiv a 3-minutový zásek byl na světě. Další část tratě pokračovala lépe, ale přesto jsem zjistil, že i v mtbo se dají udělat chyby. Před 2. výměnou mapy jsem toho začínal mít pomalu dost. Mrkl jsem na gps a zjistil, že mám přes 25km, což mě povzbudilo, že na 3. mapě bude určitě jen pár kontrolek kolem cíle. Bylo tam jen pár kontrolek, bohužel rozesetých po celé mapě. Moje tempo rychle uvadalo a na poslední kopec jsem se vyškrábal jen z posledních sil. Na dojezdu do cíle jsem ještě pouštěl Agnes, která když už nic, chtěla mít alespoň (po vzoru Ladi Hladíka) nejrychlejší doběh (dojezd). V cíli jsem pak zjistil, že po 183 minutách jsem druhý o 2 vteřiny za prvním...což mě moc nepotěšilo. Po načerpání trošky sil jsem ještě stihl sjet do Lošova na druhou cyklistickou akci, kde jsem viděl Zdeňka Štybara a pelotón, jak bojují o mistrovské medaile.
Léto je tady a s ním přichází i četné prázdninové závody. Mezi ty velmi pěkné lze zařadit tradiční Cenu střední Moravy, na kterou doporučuju rozhodně přijet! Bude se závodit v nových terénech, ještě nikdy nevyužitých pro OB, na mapách od skvělých mapařů. A co je nejpodstatnější, můžete tam potkat i mě! Další pěkné závody, na které bohužel nakonec nedorazím bude Petit prix. Můžete se na nich těšit především na krásné a technické terény v okolí Jablonce. Třešničkou na dortu potom bezpochyby bude doprovodný závod ve sprintu, který nestaví nikdo jiný než šutrový specialista Kobřík. Podle jeho slov se budou střídat rychlé pasáže s extrémě těžkými pasážemi. Tento sprint by se sice nelíbil slovenské pretěkárce Kataríně Labašové, protože by na ni byl příliš těžký. Zato by jej jistě ocenil Jirka Jansa, protože bude lesní, a skoro všichni ostatní orienťáci, protože to bude orientační lahůdka. Další závody, na kterých se objevím bude Bohemia 5days. Napsal bych sem také reklamu, ale neudělám to, a Boráci moc dobře ví proč.

Po nepovedené jarní části sezóny jsem si vyrazil spravit chuť na Jukolu. Už samotná cesta na sever byla složitá, jak nominovat se na letošní JWOC. Vůbec mi totiž nehrála do karet stávka vlaků a mhd, kterou si naplánovali zrovna v ten nejnevhodnější den. Jediný přijatelný způsob dopravy do Prahy tak byl studentem (za tu cenu jsem mohl rovnou jet penckem), kterej už v Olomouci chytl zpoždění, takže jsem se bál, abych to vůbec stíhal. Naštěstí v Praze něco jezdilo a nebyly zácpy, a tak jsem nemusel běžet 6km s věcma, abych se dostal na letiště.
Ve Stocku jsme se ohřáli jen půl dne, hodili jeden trénink u klubovny, kde to fakt asi nesedí, a už jsme valili luxusní lodí směr Helsinky. Před vyloděním byla luxusní snídaně, kde jsem se strašně přežral, načež jsme spěchali autobusem do centra Jukoly, abychom stihli závod žen. V 5 večer jsem chtěl něco sněst, ale nešlo to, jak jsem byl přežranej z té snídaně...
V 1:30 jsem byl nachystanej na můj 3. (nejdelší noční) úsek. Ptal jsem se koučů, jak jsme na tom. "První úsek to běžel 100 minut, ztrácí 30 minut na první...a ještě má jednu špatnou kontrolu, takže jsme disk." Hmm začátek nic moc, aspoň se nemusím bát, že to poseru. Běžím celkem dobře, ale Thierry zas předvedl neuvěřitelnej výkon a naděluje mi 18 minut. Zajímavou a nemilou zkušennost na posledním úseku zažívá Vladan, který je nachystán na start v 7 hodin, avšak musí na svou 15km trať startovat až v 9 hodin hladový z hromadného startu, protože mu neměl kdo předat. Další borec z naší štafety se totiž zranil a závod nedokončil. Největší srdcař týmu byl však na 5. úseku, který sice cestoval na Jukolu 1000km, ale když zjistil, že jsme disk, tak se mu nehtělo vstávat a spal dál. Smutné je, že trenéři se o nás po onom disku přestali zajímat, tak vůbec nebylo možné zjistit, jak jsme na tom.
Jukola, jakožto akce obsahující ve svém názvu "ola", má až překvapivě mnoho nedostatků. Zde je nastíněna jen špička ledovce:
1. Emitky - hroznej způsob ražení. Člověk neví, jestli narazil, trvá to dlouho... Ještěže jsou na Hlubole starý dobrý průkazky, kde hned člověk ví, na čem je.
2. Všechno je velký, 40000 lidí je až moc.
3. Komentátoři sledují jen několik štafet na čele závodu. A co ostatní štafety? Tohle by se na Hlubole nestalo.
4. Když je tým disk, vymažou ho z výsledků a ignorují ho. Na Hlubole si buďte jisti, že i o disklé štafetě ještě uslyšíte. Příkladem může být Kobřík, na jehož památný disk z roku 2008 se vzpomíná doteď.

Zatímco junioři měli nominační závody v Doksech, já jsem se pokoušel o nominaci na ME v běhu do vrchu v závodě na Lysou horu. Celému nominačnímu klání předcházelo ještě moje zoufalé snažení o dostání áčka z geostatistiky. V učení mi skvěle pomohla učebnice, která mě celou dobu vedla. Šlo to hezky a po 80 stranách jsem to dával. Do konce už zbývalo jen 20 stránek, což je vždycky jistota, že by to mělo jít. Bohužel jsem dostal Márův syndrom a už jsem se nedokázal učit dostatečně rychle.....
Ve čtvrtek přišel zoufalý pokus o poražení Pečiho v tenise. Vyrazil jsem na centrální kurt do Soběšic. Cestou jsme se domluvili, že v případě vítězného zápasu si můžeme koupit zmrzku. V Soběšicích jsme si tedy dali jen zápas na dva vítězné sety. Asi bych to kousnul, ale nohy jsem měl dost natažené, tak jsem se rozhodl je pošetřit.
V pátek nás čekal sprint v Kokorech. Tata nabral mě, mamku, babičku a mohli jsme vyrazit. A protože jezdí radši po lepších silnicích, rozhodl se pro dlouhou variantu přes Olomouc. Přes Svésedlice je ošklivá cesta, tak jsme si ji trochu protáhli. Na sprintu jsem chtěl zaběhnout asi nejvíce, naštěstí se to povedlo. Na celé mapě bylo jediné záludné místo, a to potrubí přes potok Kokůrku. Byl jsem připravený dobře, čekal jsem, že přes to povedou tři volby, nebo dvě záludné kontroly. Ale to, že se v tomto místě odehraje jeden postup, jsem bohužel vůbec neodhadl. I tak jsem ale asi jedinou chybu udělal na čtverku. Nevím, čím to bylo. Možná trochu zmatená cesta na mapový start (jen pro mě, protože jsem moc rychlý, a tak jsem měl dost problémů se sledováním fáborků, místo studování mapy). V cíli jsem byl docela spokojený s vyrovnaným výkonem a skončil na prvním místě.
V sobotu byl na programu běh na Lysou. I na ten jsem se dobře připravil. Na startu jsem si načetl satelity v hodinkách a dobře motivovaný jsem vyrazil do lesa. Vše šlo podle plánu, výškové metry naskakovaly, jen jsem se cítil trochu unavený, ale říkal jsem si, že určitě nejsem sám. Tenhle pocit mě přešel, když mě po 2 kilometrech doběhla první baba, která startovala stejně se mnou. Očividně šla úplně jiné tempo, na které jsem nestačil. Naštěstí jsem potom zrychlil, takže jsem jí utekl, ale to už mě moc neuspokojilo. Na vrchol černé sjezdovky jsem se nějak dobelhal, po které následovala trošku rovnější pasáž. Doufal jsem, že tu únavu trochu rozběhnu. Ale ani omylem, bylo to peklo, a k tomu mě ještě začaly bolet nohy. V další části trati nás čekal další kopec. Šutry, bahno, déšť, krpál.....vypadalo to náročně. Já jsem se po krátkém seběhu cítil trochu lépe a byl jsem docela odhodlaný, že to kousnu za každou cenu. První utrpení přišlo už v následujícím kopci, kdy jsem musel rozhýbat totálně tuhý nohy, ale to se docela podařilo. Krize na 7 kilometru, 8. i 9. kilák ok. Posledních 300 metrů finiš se 2 borcama, tak to rozbíhám. Jenže na cestě mě začnou brutálně bolet nohy. Zkouším se zastavit, ale moc to nepomáhá. Když už chytám křeče a fakt to bolí, rozhodnu se do cíle doklusat. Hrozně mě to štve, protože prohraný souboj o 9. místo nevypadá vůbec dobře, ale nepředběhl bych je ani omylem. Havlíček běží opět samostatný závod. Tentokrát běží na pohodu, ale stejně vítězí o 1 minutu.
Celkově bych nominačky hodnotil rozpačitě. Z pohledu mých výkonů to byla naprostá katastrofa. Je smutné, když člověk ví, že na to má, ale nemůže to ukázat. Vše šlo podle plánu, který ale překazil Márův syndrom, který mě na tři dny odstavil od práce do školy. Tím pádem jsem nemohl plánovaně odevzdat cvika. Sprint v Pardubicích jsem vydržel v pohodě, ale dvě zkoušky za sebou byly po tak dlouhé pauze moc. Běžet po fáborkách šlo o víkendu docela dobře, ale snad jsem ani neměl svoje nohy. Bohužel musím říct, že v posledním týdnu bych z hlediska přípravy nemohl udělat nic jinak. Teda, možná bych ve čtvrtek v tenise neprohrál. Ale to jsou všechno moje problémy. Jak bylo řečeno, běh na Lysou měl jasný termín dlouho dopředu a měl jsem se na to připravit. Ztratit vedení 5:2 v rozhodujícím setu je věc hloupá, ale je to můj problém. Z druhého pohledu ale musím víkend hodnotit velmi pozitivně. Myslím, že běh na Lysou jako samostatný závod, bylo skvělé rozhodnutí. Vše může být připraveno podle potřeb, což také bylo, na všechno je více času a klidu. Takže z tohoto pohledu to bylo jednoznačně dobře. A co se týče nominace, tu si vyběhli 3 lidé přímo z nominaček. Mezi nimi pochopitelně i Havlíček, kterého doplnil ještě Jiří Voják a Pavel Brýdl. O zbytku bude rozhodnuto v nejlbližší době.

Řekl jsem před víkendem všem mapovým chybám, kterých se už letos urodilo na čtvrt tuctu let dopředu. Ale asi ne dost důrazně, protože se opět přihlásily o slovo.
Nejprve byly na programu štafety. Vaša přiběhl z prvního úseku skoro v kontaktu s největšími soupeři, mým úkolem tedy bylo udržet se. To se celkem v pohodě dařilo, avšak přišla jediná volba závodu, já ji zrovna vybral špatně a nechal si zbytečně utéct později vítězné Turky (Fody). Na posledním úseku tradičně zazářil Vojcek a doběhl nám pro skvělé 2. místo. Bohužel rychlé tempo v kombinaci s velkým vedrem způsobilo, že jsem se celkem zničil a nemohl skoro ani dojít na vyhlášení. Poslal jsem tam proto svěřence Kobříka. Ten ovšem odmítl s tím, že po odpoledním sprintu vystoupí na bednu sám, až je všechny rozseká.
Ale šeredně se zmýlil. Tento učiněný zabiják, kterému chybělo pouhých 6 vteřin pro kvalifikaci na letošní MČR ve sprintu, tentokrát podal typický kobříkovský výkon a doběhl si ve své kategorii až pro 30. místo v čase 16:16. Bohužel nechci se vymlouvat, ale velmi tím negativně ovlivnil také můj výkon. Já jako jeho trenér jsem totiž, i kdybych se rozkrájel, logicky musel zaběhnout také čas 16:16, čímž jsem byl ještě před startem odsouzen k podprůměrnému výsledku. Za své mapové chyby tentokrát nenesu zodpovědnost.
Nedělní štafety byly podle všeho slušná hitparáda chyb. Z prvního úseku se jako první přiřítil nestárnoucí starej pes Fučas a nebýt druhého Jirky Jansy, tak by mi i vyšel tip, že bude mít náskok 3 minuty. Já vybíhal se ztrátou 7,5 minuty na 19. místě, tudíž se snahou soustředit se na mapu a vyvarovat se chyb. To se mi v zelené první části trati dařilo a ani nevím jak jsem tam údajně oběhl asi 10 lidí. Pak si však na mě vzpomněl Užovčík a já tam nechal po částech náký 4 minutky. Na 3. úseku tak nastal velký souboj o 2. místo (za jasně vedoucími Bažinami), ze kterého Vojcek urval super 3. flek. Musíme ale poděkovat Turkům, kteří byli už asi podesáte tento víkend diskvalifikováni, čímž založili na pěknou tradici. Nechť jim tato tradice setrvá po mnoho věků!
A na závěr bych použil jeden slavný Rajmův citát "vytěsním slovo chyba ze svého slovníku". K tomu by mi měla dopomoct také moderní technika, konkrétně GPS přístroj, který snad budu moci co nevidět používat při tréninku. Již teď se proto můžete těšit na zajímavé analýzy závodu a jiné věci...

Byli jste někdo z vás minulé úterý před obědem na Holedné? Ti s dobrým zrakem tam mohli vidět ohnivou čáru, ti z horším zrakem neviděli nic. Vězte, že se zde konal další z náročných Lenochobřan tréninků skupiny Marvič. Bohužel Mára to prasil tak rychle, že si v jednom náročném seběhu zranil kotník. A ani já jsem nebyl od tohoto nepřijemného zranění daleko. Už jsem si za svůj život vyvrtl kotník v lese, na cestě i na dráze, ale tohle by bylo nejspíš ze všeho nejbizarnější. Při zpátečním výklusu jsem totiž málem šlápl na želvu, která si vesele pochodovala po cestě. Ikdyž těžko říct, jestli vesele. Néže by taková želva nádherná (podle zoologické hantýrky nádherňačka nebo berňačka) nemohla být v lesích okolo Brna, v dnešní době mohla přejít přes hranice i bez cestovního pasu. Zarážející však bylo, proč je tento vodní tvor tak daleko a vysoko od nejbližší vody. A tak už si zanedlouho užívala luxusního života na privátě v Komíně. Měla k dispozici nezapomenutelný výběh na balkóně, parádní zákoutí v pokoji za kalimatkou a taky sprchový kout. Mohla se těšit z luxusní vodní nádrže v šuplíku, bezpečného úkrytu v krabici či královské hostiny složené z několika chodů zeleniny. Takové želvě se však člověk nezavděčí, tvářila se pořád nějak znuděně. Po jednodenním pobytu na privátě byla proto přesunuta do zoologické zahrady v Bystrci, kde sice nebude mít tak skvělé podmínky, ale aspoň se tam může prohánět s ostatními želvami. Za pár dní půjdem zkontrolovat, jak se jí tam líbí.

Protože musíme objektivně uznat, že Tiomila je pro Hlubolu určitá konkurence, vydal jsem se podívat do Švédska, jak takováto akce vůbec vypadá. Hlubolu již každý zná, ale co je to vlastně ta Tiomila? V podstatě je to něco podobného, i když na primitivnější úrovni. Jde o štafetový závod pořádaný ve Švédsku. Na rozdíl od Hluboly se ho však účastní pouze 350 desetičlenných mužských týmů, 350 pětičlenných ženských týmů, 300 čtyřčlenných dorosteneckých týmů a spousta účastníků doprovodných závodů. Zajímavé také je, že zatímco na Hlubole je v noci připraven kulturní program, na Tiomile v noci probíhá hlavní závod mužů.

Abych v náročném skandinávském terénu získal alespoň trochu mapovou jistotu, vyrazil jsem do Stockholmu o týden dřív. Bydlel jsem u Mathiase a Lenky v Tullinge, kde bylo opravdu fantastické zázemí. Ještě jednou díky! Mohl jsem si proto zaběhnout několik mapových tréninků, z nichž většina patřila mezi oficiální tréninky na Tiomilu.
A jak jsem tento tréninkový kemp zúročil při samotné Tiomile? Mapově nijak zvlášť. Svým týmem OK Ravinen jsem byl nominován do B štafety na 4. úsek - tzv. långa natten neboli dlouhá noc. Jak už z názvu vyplývá, jedná se o nejdelší úsek (16,5km), který se běží za tmy. Specialitou je, že tento úsek neobsahuje žádné rozdělovací metody, tzn. všichni mají stejnou trať. A od toho se také odvíjela moje taktika - neoddělovat se od skupiny pokud to nebude nezbytně nutné.
A tak se také stalo. Už na první kontrole se kolem 210. místa, ze kterého jsem startoval, vytvořila menší skupinka, která postupně přibírala další běžce. Tempo nebylo nijak závratné a navíc jsme dělali chyby, ale oddělení ze skupiny by v mém případě byla sebevražda. Nepříjemná komplikace nastala na 8. kontrola (kód 203), kterou jsem spolu, s několika běžci, schovanou ve křoví těsně minul a pokračoval dál. Po chvíli váhání bylo jasné, že za kopcem být kontrola nemůže, přesto jsem ale nesmyslně kousek běžel s hlavní skupinou, která již běžela na 9., než jsem se odhodlal vrátit zpět. Po nalezení kontroly nebylo po hlavní skupině památky. Nezbývalo tedy, než to napálit na hranici rizika a zkusit skupinu stáhnout. Devítku jsem naštěstí našel v pohodě. Před 10. jsem již v dálce viděl světla, a tak jsem podcenil mapu a nechal se stáhnout do chyby. Alespoň jsem byl zpět ve skupině, což bylo rozhodující. Následoval totiž dlouhý postup na 11. do o poznání těžší pasáže, kde jsem dokonce ztratil kontakt s mapou. Celou těžkou pasáž na jih od jezera jsem úspěšně odvisel, nenechal jsem se rozhodit ani špatnou volbou na kontorlu 183. Poté následoval asi 5 kilometrový povinný úsek, kde se začalo běžet naplno a skupina se pořádně natáhla. Otočím přehnutou mapu a najednou je tu cíl. Finišuju kolem 170. místa. Tak to nebylo zas tak náročný jak se říká, zničila mě až dlouhá cesta do sprchy a sprchování v nijak teplé vodě ve větru a při teplotě 0°C:-D
Závěrem lze říci, že terén byl velmi pěkný a v části pod jezerem hodně těžký. Tiomila byla super zážitek. Celou akci lze tedy hodnotit velmi pozitivně. Škoda jen, že naše štafeta nakonec byla diskvalifikována.

Letošní MČR v nočním OB slibovalo novinku - hromadný start pro hlavní a juniorské kategorie s využitím různých rozdělovacích metod na trati. Pořadatelé ze Žabovřesk Brno si od této inovace slibovali velkou show pro početné davy diváků, jimiž bývají koridory na nočních přímo obsypány. Asi o největší show se postaral nějaký opavský junior, který, se snahou co nejvíce pošetřit baterie, čekal na rozsvícení světla až do startovního výstřelu. Technika bohužel selhala, a tak, zatímco ostatní závodníci mizeli v lese, on se jen bezradně pokoušel ono neposedné světle rozsvítit.
Ale teď už k mému závodu. Mé světlo se naštěstí rožlo, a tak jsem mohl vyběhnout. Taktika zněla jasně - háknout se za nějakým favoritem a takticky vyčkávat, jak se situace vyvrbí. Proto, nevím proč, jsem se hned na první kontrolu rozhodl oddělit od početného startovního pole a zvolil jsem zdálnivě výhodnou obíhačku po cestě. Ztráta 1 minuta a favoriti byli pryč. Na následujících postupech jsem se snažil ztrátu dohnat. Poté, co jsem se několikrát rozsekal na kamenech, jsem pochopil, že by to mohlo dopadnou špatně a raději jsem z tempa ubral. V dalším průběhu závodu jsem potkával stále méně závodníků a z lahůdkové ostružinové části tratě jsem již vybíhal sám, což mi vydželo po velkou část závodu. Asi jsem běžel o něco pomaleji než závodníci, kteří spolupracovali ve skupinkách, ale alespoň jsem si trochu procvičil noční mapování. Bohužel jsem se nevyvaroval několika chyb v dohledávce a volbě postupu. Závěrečná pasáž tratě již neobsahovala rozdělovací metody. Zde jsem se již seběhl s několika dalšími závodníky. Pečlivě jsem proto nastudoval konec tratě, zkušeně našel předposlední kontrolu a začal sprintovat na sběrku. Mám ji! Teď najít poslední zbytky sil a doběh. Tam mi však pořadatelé ohlásili, že mě čeká další výměna map. Nevěřím jim, ale v koridoru se opravdu nachází ještě další mapy. Na nové mapě zbývají 3 kontroly, z nichž nejvzdálenější je ta pravá sběrka. Bohužel dělám chybku a propadám se o 2 místa. Takže nakonec 12. místo - průměrný výsledek.
A jak toto noční zhodnotit? Mám stejný názor jako asi většina účastníků - pro MČR noční je vhodnější intervalový start. Pořadatelům ze ZBM se však povedlo vhodně použít rozdělovací metody, a proto bylo toto MČR určitě povedené. A na závěr ještě jeden apel na případné sponzory. Chtěli byste vidět moje postupy? Kupte mi scanner.

Nejspíš se divíte, jaktože se zde stále neobjevil článek o dlouho očekávaném soustředění v Doksech. Když už si i hlavní pořadatel soustředění Kobřík po 3. tréninku uvědomil, že jsem na toto soustředění nepřijel, není důvod nic tajit. Zákeřná nemoc znemožnila mou účast na této, podle ohlasů velmi povedené, akci. Tak dotřetice to snad vyjde:)...
Sezóna se pomalu blíží a je potřeba vypilovat mapovou techniku. Po absenci na soustředění v Doksech jsem se proto rozhodl pro zařazení několika nočních OB tréninků. První z nich se uskutečníl na mapě Wedding day, kterou mám za barákem. Ukázalo se, že i dobře známý prostor dokáže překvapit... Abych ušetřil za tisk, zakryl jsem některá nepotřebná místa v mapě bílými fleky. Když dokáže v noci držet směr na úzkém výřezu mapy Thierry Gueorgiu, proč bych to nedokázal taky, řekl jsem si. Jak to dopadlo si můžete prohlédnout sami. Mapu mám stále připravenou, jednou v budoucnu se pokusím absolvovat tuto trať celou.
Druhý noční mapový trénink (a zhruba můj pátý v životě) jsem rychlostí blesku prolétl na mapě Dub troják. Protentokrát jsem vyměkl a z mapy umazal jen nevkusný znak Žabovřesk Brno a několik reklam. I přes mapové zlepšení je v nočních OB stále co pilovat. Proto se můžete v budoucnu těšit na další zajímavé a poučné články o nočních OB...a nechci nic zakřiknout, ale možná uvidíte i rozbor postupů.

Čas utíká jako voda v Bystřici a článek, který ještě nedávno zářil novotou, dnes již dávno pokrývá tlustá vrstva prachu. Ano je tomu již nějaká doba, kdy se zde objevil poslední příspěvek, a nedočkavost neodbytných fanoušků stránek "Tady je Víčkovo!!!" už pomalu překračuje všechny meze. Nezbývá, než jim vyhovět. Jelikož se v současnoti neděje žádná akce, která by stála za zmínku, je potřeba sáhnout kousek do historie - konkrétně do 24.12. minulého roku, kdy se konal slavný Běh na Jedovou.
Jedová, která by se dala jinak nazvat jako Mont Blanc Nízkého Jeseníku nebo také Mont Everest Hané, svými parametry vzbuzuje respekt (je o dost výš než Sv. Kopeček, odkud se vybíhá). Kdo vyběhne na vrchol jako první, je opravdová hvězda. Tentokrát se to opět povedlo nestárnoucímu Pavlu Hanákovi, který se v průběhu sbírání titulů stává specialistou Jedové... Na mě zbylo neuspokojivé poslední místo podtržené tím, že už na mě na vrcholu nikdo nepočkal. Naštěstí jsem celý pelotón dostihl v nedalekém pohořanském pohostinství.
Náročná trasa dále pokračuje zpět na Svatý Kopeček, avšak oklikou a navíc obohacená několika zpestřeními. Nejdříve je to pozorování modelek, které se opalují v lomu. Zde jsem ovšem opět doplatil na své nedostatečně rychlé tempo a běžci předemnou již modelky vyplašili. Dalším zpestřením je rychlostní prémie na 100 metrů. Pro vítězství si doběhl Tomas Zdráhal, pravidelný čtenář těchto stránek (velká gratulace!!!). Zde bych chtěl poukázat na fakt, že se opět prosadil specialista. Bez specializace to hold v dnešní době nejde, a proto jsem nemohl ani doufat v lepší umístění než na konci druhé desítky.
Po takto náročném programu naštěstí následovalo hned několik občerstvovacích stanic, kde se podávalo cukroví, jednohubky, čaj a slivovice. Dokonce i já jako zapřísáhlý abstinent jsem byl donucen pár kousků vypít. Občerstvení však nemůže fungovat donekonečna, a proto se o slovo přihlásila únava (dobře známá). To už jsme naštěstí byli na Kopečku v hospodě u Petry Kamínkové.
Chvíli jsem si odpočinul a mohl jsem se vesele vydat na 10 kilometrovou cestu domů. Z domu jsem vyběhl 9:45 a vrátil se 15:45, naběhal jsem plno kilometrů. S jistotou se dá proto již teď říct, že to byl nejdelší trénink v sezóně 2010/2011.

OB sezóna skončila a další je v nedohlednu. Nejsou ani mapové tréninky, a tudiž i žádně zajímavé analýzy postupů. Proto je tu jedinečná příležitost uspořádat unikátní exkurzi na privát Lenochobřan. Do míst, kde se běžný smrtelník nedostane se podíváte jen prostřednictvím tohoto blogu. V této dvoudílné rubrice nahlédnete do života Lenochů z Komína, dozvíte se něco o jejich tréninkových metodách, ale také o věcech mimo OB.
Hned při vstupu do prvního pokoje si nelze nevšimnout dvojnásobného mistra světa ve foukačství a držitele světového rekordu ve foukání na dlouhou dobu Máry. Na fotce je zachycen při své obvyklé činnosti - ležení a sledování seriálů. V tomto okamžku je postižen tzv. Márovým syndromem (vysvětleno níže). Nemyslete si však, že Mára sleduje seriály jen v leže. Pokud syndrom trošku poleví, sleduje je také v sedě. Semtam přitom zkoukne také nějaký film, kterých má ve sbírce požehnaně.
Dalším obyvatelem tohoto pokoje je Vojcek. Vojcek, jakožto reprezentat, často provozuje nejrůznější inovativní tréninkové metody. Ty normálně nejsou určeny pro oko veřejnosti, unikátní ukázku naleznete pouze na těchto stránkách! (fotka vlevo)
Na fotce vpravo jistě poznáváte i třetího člena tohoto pokoje Hanze v jeho typické póze.
Nebyl by to pořádný článek o privátu Lenochobřan, kdyby zde nebyl vysvětlen mnohým již známý pojem "Márův syndrom". Je to stav, kdy se postižené osobě absolutně nechce nic dělat. Jediné činnosti, které nebohá osoba zvládá jsou sledování seriálů, válení se, popř. konzumace jídla. Velkou nevýhodou tohoto syndromu je skutečnost, že se velice rychle šíří, přičemž jeho síla je nepřímo úměrná vzdálenosti od infikované osoby. Šíření se částečně zpomaluje při průchodu přes překážky (např. zdi nebo zavřené dveře). Jsou známy i případy, kdy nákaza proběhla přes mobilní telefon a internet. Léčba tohoto syndromu je bohužel téměř nemožná, jediná známá protilátka je v současnosti tzv. Víčkův syndrom (bude vysvětlen příště). Slabší modifikace Márova syndromu je tzv. Vojckův syndom.
A to je pro dnešek vše. V příštím díle rubriky se můžete těšit na představení zbývajících členů privátu, přečtete si něco o tréninkových metodách Lenochů, čeká vás návštěva kamrlíku a také spousta dalších zajímavých věcí. Nezbývá než pravidleně sledovat tyto stránky a netrpělivě vyhlížet pokračování.

Jak již bylo avizováno před několika dny, stránky vickothecartographer byly přesnuty na jinou doménu. Tento přesun zajistil znatelné zrychlení načítání veškerého obsahu stránek, a tedy i větší komfort při jeho prohlížení. Nová internetová adresa je tedy http://vickothecartographer.ssu.cz/.
Velké poděkování v této souvislosti zaslouží oddíl Severka Šumperk, jmenovitě Vaša Král, který umožnil přesunutí stránek na jeho domému.

Po zveřejnění předchozího článku už jistě mnozí z vás propadali depresi. Nastal snad nadobro konec tohoto skvělého blogu? Nikoliv! Zatímco venku nad Brnem proletělo UFO, rozhodl jsem se napsat článek, z čehož je jasné, že jsem HROB přežil. A nejenom přežil, ale také úspěšně dokončil. Ačkoliv byl tento ročník (podle ostřílených hrobových harcovníků) jeden z časově nejkratších v posledních letech, pro mě byl na hranici úspěšné absolvovatelnosti. Nakonec se to povedlo také díky mocnému povzbuzování mého spoluběžce Kobříka (kdoví, jestli bych nebýt něho nastoupil i do nedělního závodu?). Celkově jsme uběhli 71km s převýšením 2315m v náročném horském terénu. Čas 502 minut přitom stačil na 11. místo. Pod odkazy naleznete mapy spolu s postupy z GPS a výsledky závodu:
mapa ze soboty
mapa z neděle
celkové výsledky
A jak zhodnotit tuto akci po pořadatelské stránce? Pořadatelé z oddílu magnus orienteering, jakožto pořadatelé hned několika akcí v tomto roce, se bohužel ani tentokrát příliš nevytáhli a dojem ze závodu byl spíše rozpačitý. Přitom jsou to právě oni, kteří nejvíc nahlas kritizují jiné, mnohem povedenější závody jiných oddílů. Pochvalu nezaslouží především špatná mapa a nevhodně umístěné některé kontroly v hustníku, které do závodu tohoto typu vnáší prvek náhody. Málokdo také, vyčerpaný po několikahodnovém pobytu v podzimním lese, ocení sprchu studenou jak horský potok. A vůbec celé ubytování v přecpané tělocvičně, které bylo mimochodem jedno z nejdražších na letošních závodech, působilo velmi špatně. Možná by se mohli magnusáci do budoucna zamyslet a uspořadát během roku méně akcí, zato však kvalitně.
Abych tento článek nekončil kritizováním, schoval jsem si na konec onu druhou skvělou zprávu pro pravidelné návštěvníky těchto stránek. Také vám velmi vadilo pomalé nabíhání těchto webových stránek? Sice to možná ještě chvíli potrvá, ale já to prozradím už teď. V brzké době se tyto stránky budou stěhovat na jinou doménu, což by mělo zajistit znatelné zryhlení veškerého načítání. Až bude vše hotové, budete samzřejmě ihned informováni. ¨

Nebylo tomu tak dávno, co se na tomto blogu objevil první článek, a už tu máme článek poslední. Ptáte se proč? 6-7. října 2010 se totiž v Králíkách uskuteční závod v Horském orientačním běhu (=HROBu) a já jsem se přihlásil. Parametry závodu vzbuzují respekt - v sobotu i v neděli 26km vzdušnou čarou v kombinaci s 1500 metrovým převýšením v náročném horském terénu. Zde je jen několik názorů zkušených borců, kteří se již HROBu zúčastnili a přežili to. Někteří z nich nešli daleko pro ostrá slova, pro jiné byl HROB naprosto pohodovou záležitostí:

Karl von Axman:

Jak trénuju na HROB? Na to se nedá trénovat, na to se připravuješ celej život.

Thierry von Plumenau:

Jak jsem běžel HROB, tak jsme naběhali každej den 40km. Bylo to maso...

Vaša:

... teď mě do píče s HROBem neotravuj.

Kobřík:

Bylo to v pohodě. Škoda, že mě můj spoluběžec zdržoval.

Jak je vidět podle komentářů zkušeňáků, a také podle komentáře mého spoluběžce Kobříka, HROB bude opravdový křest ohněm. Nebo snad máte jiný názor? Na to, jak si povedu na HROBu já, ale také na spoustu dalších soubojů, si můžete vsadit v nově vzniklé sázkové kanceláře Hlubola Tip.

Další závod v orientačním běhu žebříčku Hanácké oblasti se konal 28. října v obci Nová Dědina. Pořadatelé z oddílu Konice jako vždy připravili velmi lákavé ceny - napečené zákusky a pro vítěze pivka, tudíž se daly očekávat líté boje o umístění na stupních vítězů. Jelikož jsem stále zasypávan dotazy od mých fanoušků a fanynek: "kdy už se zde konečně objeví rozbory postupů z nějakého závodu???", nebudu již déle otálet a podělím se s vámi o mé četné zkušenosti:

Rozbor postupů závodu v Nové Dědině:

Start:

Poté, co se poblíž startu prohnalo stádo 20 divočáků, jsem mohl odstartovat.

1.:

Les vypadal zarostle, tak jsem obíhal najistotu po cestě - vyplatilo se.

2.:

Přemýšlím nad dlouhým postupem a najednou se objevím vlevo od kontroly - ztráta 10s.

3.:

Obíhám hustníček příliš zespoda - ztráta 30s.

5.:

Po velmi špatném začátku pořádně nakopnu dlouhý postup, přičmež se snažím vyhnout zarostlým místům - vítězím postup o 30s a dostávám se do čela.

7.:

Možná zbytečně obíhám hustníček a následně se zaseknu v ostružinách při překonávání paseky - ztráta 10s.

12.:

Zvolil jsem nakonec přímou variantu a dobře jsem udělal - obíhačka zprava byla o 30s pomalejší.

16.:

Nepříjemná kontrola ve vysoké trávě a ostružinách - naštěstí nacházím hned.

18-21.:

Série kontrol - bohužel na každé dělám drobnou chybu (před 21. nevidím rýhu před kontrolou, která je schovaná pod čarou)

23.:

Nechci riskovat zdržení v pasece, proto obíhám po louce.
Výsledky spolu s mezičasy

I přes několik menších chyb je z toho nakonec první místo s obrovským náskokem více než 4 minut před Pečim, alias mágem druhých míst. A jak dopadne poslední závod OB sezóny? O tom si možná budete moct přečíst už tuto sobotu.