Úvodní strana
Tady je Víčkovo!!!

Partneři:

TOPlist

Blog

cara

MČR na klasice

Vloženo: 8.10.2012

14 dní před klasikou, během toho, co jsem rozdával podpisy pro fanynky, jsem si uvědomil, že mě pobolívá cosi v oblasti pravého kotníku. Příliš jsem se tím neznepokojoval, protože něco takového je u tak moc trénujícího orienťáka, jako jsem já, celkem běžné. V poslední době se navíc ozývaly hlasy, že jsem hypochondr, takže návštěva lékaře nepřipadala v úvahu.
Postupem času, zároveň s roustoucí formičkou, se bohužel i stupňovala bolest v kotníku. Prozíravě jsem tak týden před MČR zařadil TVO - což je druh tréninku, který obyčejně v mém tréninkovém plánu chybí. V úterý jsem ještě foukl interválky abych si ověřil, jestli už je noha ok. Zjistil jsem, že ok není, každopádně to nic neměnilo na plánu klasiku doběhnout.
Jednoznačným cílem pro semifinálový závod bylo jít bezchyby a co nejvíc pošetřit nohu, což se vůbec nepovedlo. Z prvních 4 kontrol jsem hned 3x skončil v nefalšovaných ptenských ostružinách, což mě stálo pěknou porci času. V další části tratě to byl přespolák, kde bylo potřeba trošku dohnat ztrátu. Rychlejším tempem jsem si nohu dorazil a přes posledních pár kontrol jsem ztěží dopajdal do cíle, kupodivu ještě na postupové pozici.
Před finálovým závodem jsem se radil s několika odborníky a ukázalo se, že mám nejspíš zanícenou šlachu v oblasti kotníku. Když poběžím, tak se mi s tím určitě nic nestane, ale můžu se těšit, že to bude čertovsky bolet. První šanci v životě běžet s GPSkou si pochopitelně nemůžu nechat ujít, takže vůbec není o čem přemýšlet. Závod však pro mě skončil, stejně rychle, jak jsem ho rozběhl. Po 15 minutách jsem uslyšel křupnutí a najednou se na nohu nedalo vůbec došlápnout.
Někdo kritizoval pozdní start některých veteránských kategorií, ale já bych v tom našel jedno pozitivum. Díky tomu, že Tonda Sklenář přerušil svůj závod a doběhl na občerstvovačku pro pořadatele, kteří mě potom odvezli autem, jsem se aspoň dostal z lesa. Díky! Jediné, co jsem si tak ze závodu odnesl, byla nejvyšší maximální rychlost ze všech závodníků - 0:50 min/km.
Zpočátku zranění vypadalo velmi neoptimisticky - natržená nebo přetržená šlacha a na dlouhou dobu jen články o vaření na Tady je Víčkovo. V turnovské nemocnici zase naopak tvrdili, že zranění je houby, a divili se, že jsem s tím nevyhrál. V současnosti to vypadá, že měli nejspíš pravdu. Zánět šlachy se rychle zlepšuje, což mi dovolilo zúčastnit se MČR štafet a družstev - jako divák. Zjistil jsem, že orienťák není zrovna divácky atraktivní, zvlášť když jsou divácká, sběrka, cíl roztahané na 1 km. Divák pak musí chodit sem a tam, aby viděl všechno, což se s berlema dost těžko stíhá, a nakonec stejně zjistí, že je všechno uplně jinak a zrušené. Nedá se nic dělat, stalo se. Nejlogičtější by teď asi bylo vyhlásit za mistry ČR ve štafetách vítěze nejbližších regulérních štafetových závodů - ČPŠ před 3 týdny...
A na závěr je tu jedna fotka z vyhlášení Sprint cupu, a taky malá ukázka, jak vypadá orienťák Čině.

Víčko byl ve Véčku

Vloženo: 22.9.2012

Jak už jsem vás informoval posledně, po Euromeetingu odcestovala dravá štika na poli kartografie Vičkart v kompletní sestavě do Norského Kongsbergu. Zdaleka však nebylo na programu jen mapování. Borci z místního oddílu nás zasypali velkou spoustou map, a tak se nedalo aspoň některé nevyužít. Každé úterý a čtvrtek jsme navíc jezdili na oficiální tréninky na emitky. Všechny mapy pochopitelně naleznete v mém digitálním mapovém archivu
Asi nejzajímavější trénink jsem běžel na mapě Kolknuten - v přírodní rezervaci celkem špatně dostupné od civilizace plné bažin a jezírek. Na mapě z roku 1983, která seděla dobře, protože se tam od té doby skoro nic nezměnilo a na porosty se v Norsku moc nehraje, nebyla žádná cesta. Celou dobu jsem řešil, jestli běžet v půlmetrovém vřesu, bořit se v nasáklých bažinách nebo klouzat po skalních plotnách. Těžko říct, co bylo rychlejší, ale jednou jsem vyzkoušel plotnu a na tento neblahý okamžik si moje koleno ještě dlouho pamatovalo.
Za zmínku stojí také prestižní přebor Kongsbergu ve štafetách, kterého jsme se taky zúčastnili. Ale rozhodně jsme se nepřijeli jenom zúčastnit! Do přihláškového formuláře každý zájemce napíše jeden ze 6 různě obtížných úseků, které chce běžet, a čtvrť Kongsbergu, ve které bydlí, na jehož základě jsou sestaveny týmy. Já jsem se napsal na poslední - nejdelší úsek, a tak jsem měl jako teamleader za úkol všem v týmu vysvětlit, co mají dělat. Pokyny byly samozřejmě v norštině a děcka v týmu zas neuměla anglicky, ale to nám nemohlo být překážkou ve skvělých výkonech. Na první úsek vyráží nejmenší pimpoši, kteří jen oběhli pár kontrol kolem biatlonového stadionu. Následoval hromadný start dalších 4 úseků zároveň, které se trochu lišily délkou a obtížností. Mým úkolem bylo posbírat v cíli 5 čísel mých spoluběžců, vyměnit je za mapu posledního úseku a mohl jsem vyrazit. 2 kolegové z týmu naštěstí nedorazili, tak to bylo o něco jednodušší. Ale i tak nebyla prdel poznat, která z těch padesáti 14-letých norek, které vypadají všechny úplně stejně beží se mnou v týmu. Náš tým skončil v konkurenci asi 30 týmů na 3. místě, což je možná životní.
Sečteno, podtrženo, za 3 týdny jsem zvládl 135 hodin chození v náročném norském terénu, a k tomu jsem foukl 17 tréninků. Někteří tomu říkají super soustředění (ti co nikdy nemapovali), já bych asi spíš řekl masakr. Po návratu do ČR jsem netušil, jak na tom budu - mohla přijít super formička, nebo jsem taky mohl být totálně odvařenej. Naštěstí jsem drsnej, takže se dostavila formička.
A mohl jsem vyrazit na českej pohár do Nové Vsi. První den byla na programu klasika. Začátek trati mi celkem vyšel, ale pak jsem si začal připadat spíš jako na intervalovém tréninku - smažil jsem to na postupu co to šlo, a pak nechápavě stál poblíž kontroly. Bohužel pauzy mezi intervaly se počítaly na minuty a že těch intervalů bylo hodně... Proč dávat na klasice kontroly do míst, kde mapa nesedí? A schovávat je, že nejsou vidět ani z 10 metrů? Takhle to ale měli všichni, takže to i přes 8-9 minut chyb nakonec stačilo na pěkné 3. místo.
Večer jsme vyrazili na párty do starého dobrého Véčka. Jestli si ale myslíte, že vám řeknu, co se tam dělo, tak jste teda na omylu. Měli jste přijít! Každopádně další den jsem mohl otestovat teorii známého dietologa Dr. Fořta, podle něhož se závody dají v pohodě běžet bez snídaně. Musím však konstatovat, že úplně ideální to není.
Další víkend se konala klasická trojkombinace sprint a dvoje štafety v okolí Benešova. Sprint na Konopišti jsem vyhrál, i když pořád moc nechápu jak, když jsem tam foukl tolik chybek. Aspoň můžu další rok nosit tričko "vítěz poháru elity":-D Na odpoledních štafetách můj výkon nebyl uplně ideální, ale i tak jsme dosáhli na body a zajistili si nominaci na MČR. To bylo důležité, protože Vojcek, který se právě vracel ze Švédska, tak v neděli mohl běžet bez nervů a doběhl nám v pohodě pro vítězství! Co to znamená? Nejdůležitější podzimní závody a na stupních vítězů v mužích se vždy objevili členové tréninkové skupiny Lenochobřan. Pustí tam vůbec někoho jiného? Minimálně ještě týden s tím nepočítejte!

Euromeeting

Vloženo: 21.8.2012

Ještě před Euromeetingem jsem si zaběhl závody Grand prix Silesia, ze kterých jsem si kromě 2. místa odvezl pěknou památku - bolest břicha a náběhy na zvracení. Naštěstí to mou formu asi nijak nepoznemanelo, a tak jsem mohl vesele vyrazit do Rakouska.
Vše začalo sprintem v Innsbrucku. Čekal nás poměrně jednoduchý a rychlý závod, při kterém byl asi největší problém dát si pozor, aby vás nepostříkali místní chuligáni stříkací pistolkou. Jinak bylo důležité neudělat nějakou hloupou chybu z nepozornosti. Přesně takovou jsem udělal na poslední kontrolu. Při plánování postupu jsem nevyužil branky v plotě, na kterou jsme před závodem celou dobu čuměli z tribuny a čekovali, jak tudy běhají závodníci veřejného závodu. To mě stálo prodloužení postupu o 10 - 15 vteřin. Konečné 21. místo jsem tak bral jako neúspěch.
Mluvil bych ale jinak, kdybych tušil, co se bude dít další den na krátké trati. No vlastně jsem to trochu tušil. Při pohledu do staré mapy a z vyprávění jsem věděl, že tohle nebude jednoduché ani pro dlouholetého middlového specialistu, jako jsem já. Nepřehledný terén, spousta terénních tvarů, z nichž jen některé byly v mapě, borůvky. Hned na jedničku jsem si to krásně čekoval od kupy ke kupě a skončil jsem úplně jinde, než jsem předpokládal. Na dvojku jsem celkem suverénně zatáčel za srázek, ale kontrola tam nebyla. Na 3... a už to bylo fakt špatný. Pak jsem se naštěstí celkem srovnal. Největší chyba závodu přišla na 12. Nasadil jsem maxi rychlost a očekával kontrolu každou chvíli. Vidím ňáký kupy, nahoru jdou lidi. Tak si říkám, že je to jasné, to zrovna stoupají od kontroly a rozběhnu se tam. Bohužel to byla jen cesta na start. Další zaváhání jsem vystřihl ještě na 18. a 23. a bylo hotovo.
Životní závod ovšem zaběhl Dým. Nejenomže našel všechny kontroly, ale udělal přitom minimum chyb a doběhl na výborném 5. místě. Normálně bych to tu nezmiňoval, ale kdo ví, kdy se mu něco takového zase povede.
Klasická trať byla postavená po krásných vysokohorských bažinatých lesích a loukách, kde se prohání stáda sajtanů. Můj závod začal neslavně - hned na 3. kontrolu jsem nechal nekonečné 4 minuty a nakonec musím konstatovat, že, i přes trošku horší mapu, asi zbytečně. Poté jsem chyboval 2x ve stejném místě (cestou na 4. a 7.), kde jsem v lese míjel seník, který jsem ale neviděl v mapě, protože byl zakrytý čarou. Posuďte sami, vy ten seník vidíte dobře? Od 8. kontroly, kde byli nejlepší za 25 minut a já tam měl už ňákých 36, závod pokračoval celkem dobře. Ke konci závodu jsem nevytuhnul, což je jedna z mála pozitivních věcí, které si můžu po této klasice říct.
Krátce po Euromeetingu přišel na řadu Vičkart, neboli kartografická díla a umění v jednom. Náročné mapování probíhá stejně jako minulý rok v okolí norského Kongsbergu. Fanoušci však nemusí zoufat. Rozhodl jsem se, že si u toho najdu taky čas na trénink. Takže se můžete těšit na pořádnou podzimní formičku. Kdo by mě chtěl přijet navštívit neváhejte ani minutu! Zajistím mapy na trénink v luxusních terénech.

Jarní sezóna

Vloženo: 11.6.2012

Už je to hodně dlouho, co se tu objevil poslední článek. V těchto dobách se ještě rybičky v akvárku musely krmit ručně a Sigma Olomouc neměla v kapse vítězství v Českém poháru. Od té doby se běželo hodně závodů a stalo se hodně věcí, a proto zmíním jen to nejzajímavější.
Jednu slunečnou středu, jsem se vypravil do posilky a nechal se překecat na bench-press. Kdybych se spokojil s 50 kg... Ale já chtěl víc a víc, až jsem si natáhl břišní sval na levé straně.
V této době jsem měl asi nejlepší formu za celý rok. Na Rohálovské 10 jsem napůl nemocný doběhl nedaleko za Vojckem. Poté jsem však odjel na jinak skvělé soustředění do španělského Alicante, kde se po zvýšené tréninkové zátěži onen břišní sval pořádně ozval. Několik dní nato se bolest z břišního svalu přesunula do předního stehna a s běháním byl konec. Diagnóza byla velmi neoptimistická - entezopatie svalového úponu a podle některých dokonce izotropie! Když se zraníš, tak seš zraněnej, a když seš zraněnej, tak nemůžeš běhat, a to je pak špatný.
Dal jsem si měsíc pauzu a vypravil se na nominační závody a ohňovou šou do německé Kostnice. První byla na programu dráha - 3km, které jsem zaběhl za nijak oslnivých 9:22. Netušil jsem, že to bylo zdaleka to nejlepší, co jsem na této akci předvedl. Na sprintu už jsem fyzicky vůbec nestačil a klasiku doběhl v takovém žaketu, že jsem měl problém vyjít zpátky na pokoj - do 8. patra majáku.
Týden po nominačkách se noha začala zázračně zlepšovat a už jsem mohl bezbolestně běhat! Od této doby formička stoupá nahoru. Zaběhl jsem si několik tréninků a závodů, které nebudu popisovat. Většinu z nich stejně naleznete v mém digitálním mapovém archivu. Co ale musím rozhodně zmínit je vítězství v Pražském mezinárodním maratonu v čase kolem 2:33. První místo bylo náš cíl a nakonec se to naší 4-členné štafetě Masarykovy univerzity s přehledem povedlo. Mohli jsme se tak těšit na slavnostní galavečer v hotelu Hilton a na fantastické ceny (především luxusní vůz Volkswagen-CC).
Na vyhlášené delikatesy se na galavečeru sportovci vrhli jak vosy na sladký, takže fanoušky kulinářké rubriky asi těžko potěší, že na mě zbyly jen těstoviny. A zákusky jsem neochutnal vůbec...
Pití tam bylo až až, ale to jsem nemohl přehánět, protože zaprvé nepiju a zadruhé jsem hned další den brzo ráno odlétal na druhou část nominaček do Ženevy. Zkušeně jsem přitom objednal jiné spoje než zbytek skupiny, abych měl celou akci levnější. Navíc jsem mohl strávit pěkných pár zábavných hodin v Ženevě na letišti. Na nominačkách jsem byl na tom fyzicky daleko líp než před měsícem, ale v každém závodě jsem udělal několik zbytečných chyb, které mě posunuly hodně dozadu. Náladu mi ale spravila sázka s Dýmem. Stačilo vyběhnout jeden kopeček - necelých 200 výškových metrů v neznámém terénu do 10 minut. Ze začátku jsem se trochu bál, když jsem prolézal hustníkem a překračoval ňákou tu kládu, ale nakonec to byla foukačka. S Dýmem je radost se vsázet, 1200 Kč za 7 minut jen tak někdo nevydělá. A tak jsem si mohl trochu vyhodit z kopejtka a zpříjemnit si 16 hodin čekání na letišti menším zákuskem, kterej jsem ale snědl za 10 minut.
Na MČR ve sprintu jsem obsadil "překvapivě" 5. místo. Překvapivě jsem tam něco nechal a překvapivě nejvíc na doběhu, kdy jsem minul cílovou kontrolu. Co bylo však největší překvapení a zároveň i zklamání byla neúčast mého svěřence Kobříka v hlavním závodě. Kobřík se zkoušel nominovat přes ještědské oblastní mistrovství ve sprintu, ale bohužel neustál roli favorita a překvapivě byl poražen několika tureckými závodníky.
Sobotní klasika by se u mě dala rozdělit na 2 části - před 16. kontrolou, kde šlo všechno napohodu, a po 16. kontrole, která byla zbytečně schovaná. Na ní jsem strávil česáním hustníku přes 3 minuty, načež jsem se ve zbytku trati nemohl znovu pořádně rozběhnout a můj mapový výkon byl špatný. Nedělní krátkou trať jsem rozběhl mizerně a hned na 2. mě doběhl Šéďa. S ním jsem potom absolvoval většinu tratě. Někdy je potřeba mít štěstí na los.
Velmi dobře běžel po oba dny Milouš. V neděli však orazil jinou kontrolu. Moc by mě zajímalo, jak se to seběhlo. Rád bych se o tom dozvěděl víc, jak se to stalo, o jeho pocitech. Doufám, a jistě nejsem sám, že o tom Miloš napíše článek.
Na mistrovství ČR na krátké trati minulý víkend jsem řešil dilema. V předcházejících dnech celkem dost pršelo a v lese bylo hodně bahna. Bylo proto potřeba pořádně utáhnout boty, abych je neztratil někde v bažině. Na druhou stranu jsem je nemohl utáhnout moc, aby mě netlačily. Naštěstí jsem to zvládl, což se zdaleka nepovede každému.
Moje mapové výkony však opět nebyly ideální. Až mě to vede k zamyšlení...mají opravdu mapy na všech závodech, které běžím, ňáké drobné mouchy a já se na nich vychybuju, nebo je chyba ve mně?

Rumpál

Vloženo: 23.2.2012

Minulý týden jsem se vypravil psát diplomku do Jizerských hor na Rumpál soustředění. Testovací území, se kterým pracuji, začínalo kousek za Janovskou chatou, kde jsme bydleli, což slibovalo obrovský nárůst počtu stran. Vedlejší cílem bylo potočit na lyžích. Úplně nakonec, až v poslední řadě, jsem se těšil taky na Rumpál párty.
Před samotným Rumpálem jsem si pochopitelně musel zaběhnout tradiční Běh na Posluchov, kde jsem dopadl jak sedláci u Chlumce a navíc si odnesl několik nevyžádaných upomínek. Na nepříjemnou sněholedovatou trať jsem zvolil boty s hřeby, do kterých jsem si vzal ponožky dost tlusté na to, abych si udělal maxi puchýř, ale dost tenké na to, abych měl večer kašel a teplotu. Na Rumpál ideální, ale čistý horský vzduch mě vždycky vyléčil, tak proč by tomu teď mělo být jinak?
První dny Rumpálu bylo opravdu nádherné počasí, takže jsem musel jít lyžovat, i kdybych pak měl 14 dní ležet. Nemoc byla naštěstí zažehnána, ale puchýř začal být čím dál víc nepříjemnej. Další den se jel přejezd z Harachova přes Polsko a to už jsem začal trochu litovat, že jsem si vzal lyže na klasiku, protože puchýř bolel při každém odrazu. Když bylo nejhůř, říkal jsem si, že už to je jenom slabých 40 kilometrů nejkratší cestou na chatu, tak jsem sa kúsnul.
Parádní den byla ovšem středa. Napadlo 30 čísel a všechny stopy v okolí chaty byly zaváté. Rozhodli jsme se sjet dolů na Břízky na tratě, které by měli být protažené. Puchýř už byl hodně špatnej, tak jsem vzal skejtový lyže. Dolů to byl totální rumpál, nahoru šůšn. Ale líbilo se mi to. Usměv mi zmrzl na chatě, kde jsem zjistil, že mám prošláplou lyži. Vůbec nevím, jak se to stalo, ale snad už to byla poslední věc, kterou jsem tuto zimu rozbil. Odpoledne jsem běžel do Jablonce nechat lyži opravit, což naštěstí šlo. Avšak puchýř jsem si tak sedřel, že už jsem nemohl skoro ani chodit. Po psychicky vyčerpávajícím dni jsem večer málem usnul v sedě, a tak jsem šel brzo spát. Díky tomu jsem přišel o jezení cibule, a především jsem neměl lyže připraveny od profesionálního servismana značky mlékárna Kunín Bači. Ten na další den zvolil do stoupací komory máslo, které rozkorkoval chlebem. Poté, co máslo působilo dostatečně dlouhou dobu, umyl skluznici jarem. Mohu potvrdit, že mu lyže jely doslova jako po másle.

Na obrázku vidíte největší pala pala na světě. Měl jsem problémy to sníst. Fanoušky rubriky o vaření (především Jirku Matouška), ale zklamu, recept tentokrát nemám:-).

Musel bych si rvát vlasy, kdybych byl v Jablonci, a přitom nenavštívil zdejší luxusní Peltovu halu. Na Rumpál jsem táhnul dvoje běhací boty, ale běhal jsem bosky. Společně s Kobříkem jsme si dali výživnej trénink a musím říct, že to ten drak myslí vážně s nominací na MČR ve sprintu z oblastního mistrovství, protože mu to lítá, jak nikdy. No, nechtěl bych být v Ještědské oblasti...
Celkově lze Rumpál soustředění zhodnotit jako povedenou akci. Rozmary počasí sice občas znepříjemnily lyžování, ale na horách se s tím musí počítat. Bohužel, sněhová kalamita zhatila všechny mé plánované terénní výzkumy na diplomku. A ani v teple chaty vedle krbu nebylo diplomce přáno, což je velmi překvapivé a znepokojující.
Rumpál soustředění proto přineslo také jedno předsevzetí do budoucna, které by mělo toto časové manko dohnat. Kolikrát si člověk říká, že je den příliš krátký a nestihne udělat všechno, co by potřeboval. Dohodli jsme se tedy na sázce, jejímž předmětem je zákaz spánku během dne (od 10 ráno do 10 večer). Od nynějžka už žádný šlofík před tréninkem, po obědě, po tréninku atd. Ušetřený čas je možné využít například na diplomku. O náročnosti této sázky jsem se přesvědčil již první den v pondělí, kdy vstávání v 5 hodin v kombinaci s nudnou přednáškou znamenalo velký problém. Zatím se ale ještě držím.

Víčkova roláda

Vloženo: 2.2.2012

Sport na vysoké úrovni dnes není jen každodenní poctivý trénink, ale také zdravá a výživná strava. Nechal jsem se tedy inspirovat několikanásobným vítězem Hluboly a rozhodl se uvařit k snídani krupicovou kaši. Né vždy jde ovšem všechno podle plánu a místo původně zamýšleného jídla může vzniknout něco jiného.
Ať jsem hledal, jak jsem hledal, nemohl jsem nikde najít jednu z nejdůležitějších surovin pro tvorbu krupicové kaše - krupici. Jediné, co krupici trochu připomínalo, byl obsah jedné z dóz bez nápisu. Pořád jsem si ale nebyl jistej, jestli to není spíš nějaký druh mouky do pekárny. Ale co, musí to být krupice, a tak jsem se pustil do vaření.
Co čert nechtěl, výsledek příliš nevypadal jako krupicová kaše. Tak co teď dělat s vařenou moukou s mlíkem? Operativně jsem se rozhodl změnit recept a ukuchtit specialitku. Vzpomněl jsem si na 3 kuchařské zásady, kterými se řídím:
  • vařit metodou pokus - omyl
  • čím víc surovin se použije, tím líp
  • suroviny se odměřují od oka
  • a jal jsem se dělat pokrm, jaký ještě žádné světlo na kuchyňské lince nespatřilo. Mléčnou mouku jsem smíchal s nespočtem surovin, které naše kuchyně poskytla. Na závěr byla přidána ještě samotná esence chuti a vše bylo zamícháno mým kuchařským srdcem. Vzniklé těsto bylo vzápětí rozpůleno ve dví a rozváleno na plech. První půlka byla upečena ještě týž den a skončila v zapomnění. Ta druhá, přes noc uleželá a podle chuti té první ještě dalšími ingrediencemi vyšperkovaná, byla ponechána napospas žhnoucí troubě. Po 20 minutách byla vyňata, potřena marmeládou, smetanou, posypána kokosem a stočena do rolády. Vznikla tak roláda nepopsatelné chuti, zároveň sladká i slanná, kompaktní a na jazyku rozplívající se. Zprvu trpká, ale časem jí člověk přijde na chuť.
    Tak byla stvořena Víčkova roláda. Kuchařské veledílo, které dokud svět neznal, žil v radostném nevědomí. Ale nyní trpí, že nemůže roládu mít každý den. A přitom je její vzik pouhým dílem náhody. Nebo to snad takhle chtěl osud? Těžko říct. Ale i ty největší vědecké objevy občas vzniknou náhodou. A na závěr soutěžní otázka - myslíte si, že ta tajemná počáteční surovina byla mouka nebo krupice? Nebo snad něco jiného?:) Kdo odpoví jako první správně, může se těšit na lahodný kousek Víčkovy rolády.

    Hlunola

    Vloženo: 28.1.2012

    První ročník Hlunoly byl bezesporu nezapomenutelným zážitkem pro všechny zúčastněné. Běžet noční na dokonalé mapě je sranda, ale když je ta mapa lehce nepřesná a navíc bez cest, je to to správné orienťácké dobrodružství.
    O chyby v řádech Kobříka a víc nebylo nouze. Podle slov jednoho závodníka bylo štěstí, že to běžel večer, protože kdyby to viděl ráno tak se posere. No přesvědčte se sami na 3D rerunu. Výsledky naleznete na stránkách nočních mapových tréninků.
    Hlavní cenou pro vítěze Hlunoly mělo být vynikající kurecí stehno marinované v medu. Vítězi letošního ročníku však byli všichni, kteří se zúčastnili. Proto se z této hodnotné ceny můžou radovat všichni! V době závodu se sice stehna ještě marinovala, a tak nebylo možné je předat, avšak řiďme se známým heslem "jíme očima:"
    Stehna vypadala nějak takhle a mohu vás ujistit, že byla vynikající:) Tak dobré chutnání!

    Orienťák je plný mapových chyb, máš odvahu běžet Hlunolu?

    Vloženo: 25.1.2012

    V dnešní době se čtenář populárních orienťáckých blogů dočítá jenom o nehorázném točení nebo o heroických výkonech v bažinách, které by si zasloužily minimálně přijetí u norského krále. Ostatní závodníci, včetně mě, si vedle nich připadají jako amatéři. Máme to za potřebí? Abych alespoň trochu zvedl morálku těmto závodníkům, především pak z jednoho nejmenovaného oddílu Ještědské oblasti, rozhodl jsem se ukázat, že se stále ještě dělají chyby. Zde vidíte hitparádu 3 nejvtipnějších chyb z minulého víkendu, které jsem vyrobil.
    1. zásek - bál jsem se jít do hustníku, tak ho obíhám.
    2. zásek - stačí lehce uhnout ze směru a chyba je na světě.
    3. zásek - vzal jsem si k srdci radu, že disknout něco takhle na začátku sezóny je výborný, takhle si na to dám příště pozor.
    Další mapy z víkendu naleznete v digitálním archivu.
    Velké chyby můžete očekávat také na prvním ročníku Hlunoly neboli nočním orienťáku v Hlubočkách, který se koná už ve čtvrtek. Poběží se v typickém hlubočském terénu. Zkušení už ví, že místy je i průběžný. Ti co nemají strach a budou dost rychlí (do středy rána), možná se ještě stihnou přihlásit.

    Jizerská 50

    Vloženo: 14.1.2012

    První vrchol nové sezóny měla být Jizerská 50 a moje sázka s Pečim, kdo bude mít lepší čas. V tomto článku se dozvíte, jak probíhala příprava na tento legendární závod. Předem vás však zklamu, nenajdete zde žádné zápisky o nehorázném točení a už vůbec ne z Norska.
    Peči je velmi dobrý lyžař, avšak já jsem pro Jizerskou počítal hned s několika trumfy v kapse. Kromě toho, že jsem měl na Jizerské startovat ze 2. vlny a Pečís až z 8., jsem také plánoval tréninkový lyžařský pobyt nedaleko francouzského Chambéry, kde je Lenka na Erasmu. V době, kdy ještě v Jizerkách nebylo dost sněhu, jsme si tak mohli zalyžovat v lesích okolo La Feclaz - v centru posledního WOC v orienťáku. Běžecké tratě jsou tam pěkné. Avšak poměrně nás překvapil francouzský zvyk - platit za vstup na tratě (7 euro za půl dne).
    Po návratu z Francie jsem pocítil klasickou depresi. Běhání v českých lesích byla trošku nuda a moc mi nepomohl ani první nočák v Bělkovicích, kde jsem se motal jako Maďar v kukuřici. Až 24. prosince jsem vyrazil oprášit staré stezky na tradiční výběh na Jedovou, kde se mi podařilo vyhrát velmi prestižní horskou prémii.
    Těsně před silvestrem jsem stihl absolvovat ještě 2 lyžařské tréninky na Paprsku. V týdnu jsem si střihl další nepovedený nočák. V pátek před Jizerskou jsem ještě naladil formu se svěřencem v Jablonecké hale.
    Samotná Jizerská 50 byl letos velmi náročný závod, a to především psychicky. Startoval jsem ze 2 lajny, a tak si říkám: "není kam spěchat" a zařadil jsem se nakonec pole. Bohužel díky neustále padajícímu sněhu byly projeté sotva 2 až 3 stopy, a tak byla trať ucpaná snad ještě víc než loni, když jsem jel ze 7. A ono to nebyly ani stopy, ale jen nějaké pozůstatky, jediná stopa na celé trati byla na posledním kilometru. Poté, co jsem první polovinu trati absolvoval v turistickém tempu, lyže mi namrzaly a lepil se na ně sníh, jsem byl hodně naštvanej a říkal jsem si, že už Jizerskou nikdy nepojedu. Poté se to naštěstí začalo trošku rozjíždět. A možná to všechno bylo dobře. Tím, že jsem jel první půlku volně, mi aspoň zbylo hodně sil na závěr. Výsledný čas 3:55 je hodně špatný, ale vzhledem k podmínkám jsem celkem spokojenej.
    A jak dopadla naše sázka? Pečís zajel skvěle! Startoval z 8. vlny, takže měl všechno ještě horší než já. Přesto mi nadělil 5 minut. Do příštího roku budu muset ještě hodně potrénovat!

    Součty za rok 2011

    Vloženo: 27.11.2011

    Minulá sezóna byla první, kdy se mi podařilo dopsat celý tréninkový deník. Rozhodl jsem se, že toho využiji a podělím se s fanoušky o několik tréninkových statistik při nějaké slavnostní příležitosti... A není snad slavnostnější příležitosti, než zveřejnění nového designu stránek Tady je Víčkovo!!!
    V prvním grafu naleznete zastoupení různých druhů aktivit v jednotlivých týdnech. Na ose y jsou zobrazeny hodiny.
    Druhý graf je velmi podobný, pouze aktivity jsou sloučeny do tréninkových cyklů, které trvají 4 týdny. Celou statistiku ještě doplním konkrétními čísly pro celý rok - odběhal jsem 2580km, celková zátěž činila 307 hodin.
    Odtrénovaných kilometrů a hodin v roce 2011 sice bylo víc, než kdykoliv předtím, avšak pořád to nebyla žádná sláva. A ani podíl tréninku ve vysoké intenzitě není závratný...
    Celý článek zakončím optimistickou myšlenkou do nadcházející sezóny: nedostatků je sice mnoho, ale proto je taky dost prostoru na zlepšení.
    Starší články naleznete v archivu.